Shrnutí
Tony Šimek
Co dělám
1. Pomáhám lidem překonávat problémy s pocity a návyky pomocí kritického myšlení.
2. Sdílím o těchto tématech užitečné informace, které jsem se v průběhu let naučil.
Jiný pohled
Jsem alternativou k systému duševního zdraví, ezoterikům a moralistům:
- Systém duševního zdraví považuje lidi s psychickým trápením za porouchané.
- Ezoterici věří, že lidem pomohou magií.
- Moralisté se domnívají, že lidé s problémy jsou slabí, špatní a měli by si pomoct sami.
Nesouhlasím se současným systémem duševního zdraví
Kritizuji termíny duševní zdraví a duševní nemoc. Považuji je za nevědecké, protože nejsou falzifikovatelné – nejdou potvrdit, ani vyvrátit. Jak můžeme objektivně posoudit, kdy je mysl „zdravá“ a kdy „nemocná“, když se ani neshodneme na tom, co přesně mysl je?
Náš duševní život se odehrává v mozku, který je fyzická hmota. Pokud je mozek porouchaný, jde o fyzické onemocnění, ne o „duševní nemoc“. Buď máš tělesnou chorobu, nebo tvoje problémy nejsou zdravotnickou otázkou.
Samozřejmě existují onemocnění mozku, jako je Alzheimerova choroba nebo epilepsie. V současnosti ale nemáme přesvědčivé důkazy, že by většina problémů s pocity a návyky měla původ v biologické poruše mozku.
Duševní zdraví a duševní nemoc tedy chápu jako metafory, ne objektivní vědecké termíny.
Téměř všechny psychiatrické „diagnózy” jsou pouze označení pro myšlení a konání, které se odlišuje od společenského normálu.
- Pokud něco považujeme za extrémně důležité, je to naše závislost.
- Pokud jsme v těžké životní situaci a nevidíme cestu ven, můžeme být v depresi.
- Pokud chceme vyřešit otázku, která vyřešit nejde, je to OCD…atd.
Veřejnost tato označení chápe jako nějaké identifikovatelné nemoci, což může vést k různým problémům.
Nejsem proti tomu, aby si lidé chodili povídat s odborníky a brali prášky. Ale varuji před medikalizací – když se veřejnosti říká, že ti odborníci jsou lékaři, jejich klienti pacienti, a psychoterapie a prášky léčba nemocí.
Většina toho, co dělají psychiatři, kliničtí psychologové, adiktologové a psychoterapeuti je forma učení, ne medicína. Jsou to primárně filozofické a vzdělávací disciplíny.
Řešit situace s druhým člověkem považuji za zásadní, protože zanalyzovat nedostatky ve vlastním myšlení bývá složité. Většina psychoterapií je ale podle mě založená buď na dočasném potlačování symptomů, nebo na placebo efektu – na nějakou dobu se ti uleví, protože si s tebou někdo příjemně povídá a naslouchá ti, ale nevede to k dlouhodobým změnám.
Prášky někdy mohou být užitečné, ale fungují jinak, než si myslí široká veřejnost. Mnoho lidí se domnívá, že prášky léčí nějaký chemický nepoměr neurotransmiterů v mozku. Ve skutečnosti, zjednodušeně řečeno, dělají to, že některé nervovou soustavu nabudí, a jiné zase utlumí (plus placebo efekt).
Jsi normální a tvoje problémy pochopitelné
„Reakce, které se v psychiatrii označují jako ‚symptomy‘, jsou ve skutečnosti naší snahou přežít obtížné situace, ať už minulé, nebo současné. Představují to, co lidé dělají tváří v tvář těžkostem, ať už vědomě nebo ne, nikoli nemoc, kterou mají.“ (Boyle et Johnstone, 2020)
Lidé mají potíže kvůli tomu, co se jim v životě děje a jak jsou naučení to řešit. Kromě životních událostí a vlivu učení ještě hraje roli genetická různorodost – každý jsme od přírody různě inteligentní a máme rozdílný temperament.
S genetikou toho ale moc nenaděláme a okolnosti se bez našeho přičinění většinou také nezmění, proto se zajímám hlavně o ten aspekt učení.
Naše naučená přesvědčení jsou fyzicky uložena v mozkových sítích, ale nechápu je jako nemoci, protože by jinak bylo všechno učení (neuroplasticita) formou nemoci.
Model učení
Na základě výše uvedeného prosazuji model učení. Nejsi porouchaný, ale zmatený a ztracený. Děláš to, co jsi se v průběhu života naučil jako nejlepší řešení různých situací. Ačkoliv ti to už vadí, nenapadá tě lepší alternativa.
Řídí tě tvá naučená přesvědčení (stejně jako nás všechny). Ta přesvědčení sis ale nevybral – učíme se je automaticky. Naším cílem je podrobit je logickému rozboru, abychom věděli, jestli jsou pravdivá a užitečná a jestli existují i lepší řešení, která teď nevidíš.
Když spolupracujeme, nejsem „léčitel”, ale partner v kritickém přemýšlení. Nemám nad tebou žádnou autoritu a nemůžu tě ke změně donutit. Ale můžu před tebe naskládat otázky a informace tak, že se bez trápení a síly vůle změníš sám.